Aba Kovner a Nakam – židovští mstitelé plánovali největší pomstu za holocaust v dějinách

Když dne 1. října 1946 padli rozsudky v soudní síni v Norimberku, mělo to znamenat pomyslnou tečku za téměř šesti lety nejhoršího konfliktu v moderních dějinách lidstva. Pro mnohé to znamenalo i částečnou satisfakci za prožitá příkoří. Ovšem i nemalá část přeživších tento tribunál shledala nedostatečným a trest neúměrných ke způsobenému utrpení. Někteří začali vykonávat svou vlastní spravedlnost na příslušnících SS, na které spravedlnost nedosáhla a mnohdy ani dosáhnout nechtěla. Mezi takové mstitele patřil i Aba Kovner a jednotka Dam Jehudi Nakam.

Po tom, co se Nokim rozešli s Židovskou brigádou, začal Kovner plánovat radikální kolektivní pomstu podle starozákonního talionu oko za oko, zub za zub. Jeho plán byl prostý a zároveň děsivý. Otrávením tří velkých německých měst by v podstatě najednou zemřelo na šest milionů Němců. Tohle byl Plán A. Jako záložní měl Kovner připraven Plán B, který zahrnoval otrávení pouze německých zajatců.

Přípravy na vypuštění jedu do vody byly dokončeny ještě před koncem norimberského procesu, a to v srpnu roku 1945. V rámci příprav si Nokim obstarali mapy vodovodní sítě v Norimberku, Frankfurtu nad Mohanem a Mnichově a pečlivě vytipovali nejlepší místa pro aplikaci jedu. Poté se Kovner vydal do Palestiny k sionistickým vůdcům nejen pro dostatečné množství použitelného jedu, ale též pro požehnání k samotnému činu. David Ben Gurion jej jednoznačně odsoudil jako nepřiměřený. Chajim Weizmann, budoucí první prezident Izraele a významný sionistický vůdce pak dle Kovnerových slov plán podpořil a poskytl kontakt pro získání jedu. Kovner se spojil s významnými chemiky Aharonem a Efraijmem Kacirovými, kteří mu jed v dostatečně koncentrované podobě a dostatečném množství dodali. Dlužno říci, že oba bratři byli naprostou špičkou ve svém oboru a krom založení sboru vědeckého výzkumu a vývoje Chemed, byli oba pozdějšími prezidenty Izraele. Při převozu jedu do Evropy byl však Kovner spolu se třemi spolupracovníky zatčen i s jedem a uvězněn v Alexandrii. Čtvrtý muž vhodil plechovku s jedem do moře a zmizel.

Po zatčení Kovnera se Nokim museli dohodnout o dalším postupu. Plán A byl po diskusi zamítnut, neboť se došlo k faktu, že vybraná německá města se plní spojeneckými vojáky a také velkým počtem židovských navrátilců. Bylo tedy odhlasováno provedení plánu B, který obsahoval otravu velkého množství zajatých vězňů z řad SS. Pro akci byly vytipovány tábory Dachau a Stalag XIII., které nyní sloužili jako zajatecké. V Dachau bylo drženo kolem třicet tisící důstojníků SS a v táboře Stalag XIII. Dalších patnáct tisíc příslušníků SS. Jed si tentokrát Nokim obstarali v Evropě, konkrétně v Miláně, kde získali roztok ze dvou kil arzénu. Při průzkumu terénu členové Nokim zjistili, že veškeré jídlo pro vězně se připravuje uvnitř táborů s výjimkou chleba. Pro možnost kontaminace pečiva byl infiltrován členy Nokim nejen samotný tábor v Dachau, ale i pekárna v Norimberku zásobující tábor Stalag XIII. Sobota 13. dubna byla určena jako den útoku. Jen několik dní před akcí byli infiltrátoři v Dachau odhaleni, a tak se veškerá síla směřovala na Stalag XIII. Pro zvýšení efektu celé akce, chtěli Nokim ještě zaútočit na tribunál a zlikvidovat nacistické vůdce, ale díky přísným spojeneckým bezpečnostním opatřením z tohoto útoku sešlo. V pátek 12. dubna zaměstnanec pekárny Leipke Diestel vpustil dovnitř dva členy skupiny, kteří vyčkali v úkrytu až do setmění. Poté, co byli v pekárně zcela sami, začali natírat přípravné pecny chleba koncentrovaným arzenem. Celkem kontaminovali na tři tisíce pecnů chleba a počítali, že tím otráví na třináct tisíc příslušníků SS. Na koci operace byli vyrušeni stráží, ale podařilo se jim včas zmizet. Strážní, kteří neobjevili nic podezřelého, nechali celou věc bez povšimnutí. Hned 13. dubna ráno byl kontaminovaný chléb distribuován zajatcům tábora Stalag XIII. a v podstatě okamžitě se začali projevovat příznaky prudké otravy. Spojenečtí lékaři poskytli okamžitou pomoc a z celkového počtu otrávených bylo hospitalizováno 207 vězňů. I přes úpornou snahu při aplikaci jedu nikdo z otrávených nezemřel.

Nokim byli z výsledku akce naprosto zklamaní, avšak vyhledávání a likvidaci nacistů se věnovali až do roku 1950, kdy se jednotka definitivně rozpadla. Sám Kovner se po propuštění z egyptského vězení do Evropy už nevrátil. Ostatním členům napsal dopis, v němž popisuje větší důležitost v zapojení do budování Izraele. Někteří členové Nokim jej následovali do Palestiny, kde se významně podíleli na vzniku a udržení mladého židovského státu.

Aba Kovner zemřel v roce 1987 v kibucu Ejn ha-Choreš v 67 letech na rakovinu hrtanu.