Lyle Bouck – s jednou četou zastavil postup několika divizí v bitvě o lanzerathský hřeben

Bitva v Ardenách jakožto předposlední pokus hitlerovského Německa zvrátit průběh války byla nesmírně krvavá a extrémně vysilující i díky podmínkám, ve kterých se odehrávala. V Německu vešla ve známost pod kódovým označením Stráž na Rýně a mezi Američany se jí říkalo Bitva o výběžek. Na začátku ardenské ofenzívy se udála bitva o lanzerathský hřbet kousek od belgického města Lanzerath, kde se vyznamenali muži poručíka Lyle Boucka.

Poručík Lyle Bouck se narodil 17. prosince 1923 a už v roce 1939 nastoupil do armády, aby pomohl svým rodičům splácet jejich účty. Po japonském útoku na Pearl Harbor a následném vstupu USA do války byl Lyle převelen k průzkumníkům a tvrdě trénován k získávání informací za nepřátelskou linií. Zbytek jeho jednotky, který čítal sedmnáct mužů, byl vycvičen stejně, a tak by se dalo říci, že celá jednotka byla elitní silou. 

V prosinci roku 1944 se Bouckova jednotka, spadající pod 99. pěchotní divizi, pohybovala v Ardenách a snažila odkrýt plány německého útoku. Díky odposlouchávání radiové komunikace a následnému získávání informací pomocí výslechů zajatých důstojníků tušili, že se chystá něco velkého, co by mohlo zásadně narušit spojenecký postup. Od zajatých Němců se dozvěděli, že poblíž hranic Belgie se shromažďuje ohromné množství úderné síly a to včetně 1 SS pancéřové divize. Tato divize patřila ke špičce 6. obrněné armády a disponovala tanky Panther, Tiger a Königstiger. Cílem těchto jednotek bylo prorazit nic netušící linii Američanů, obsadit Antwerpy a řádně zkomplikovat život spojencům. Tyto informace byly předzvěstí velké bitvy v Ardenách a Lyle Bouck se svými muži obdrželi pozvánku hned na začátek.

Buckova jednotka dostala za úkol bránit hřbet vedle zcela zásadní silnice do belgického města Lanzerath. Po této silnici se měla přesouvat celá 6. pancéřová armáda což je nepředstavitelná síla proti 18 Bouckovým mužům. Bouck nechal vybudovat obranné pozice u hřbetu směrem k silnici. Vojáci vykopaly zákopy a zpevnili je dřeven ve vzájemně se překrývajících palebných úhlech. K dispozici měl Bouck svých 18 mužů, které rozdělil na dvě jednotky po devíti mužích a každá tato jednotka měla být podporována dvěma dělostřeleckými pozorovateli a jedním tank destroyerem. I přes tuto podporu Bouck nedisponoval ani leteckou podporou a ani vojenskými posilami. Tento úkol se zdál téměř sebevražedný a vojáci to díky svému průzkumu věděli. Věděli, že se mají pokusit zastavit velké množství mužů a obrněné techniky. Bouckovi muži měli za sebou hustý les a před sebou planinu. Zbývalo už jen čekat.

Němci měli jednoduchý plán. Udržet silnici na Lanzerath plně průjezdnou pro dvě tankové divize SS. Jako první nacisté nasadili více jak hodinové bombardování hřebenu, které polámalo vzrostlé stromy kolem zakopaných Američanů. Ti byli i přes masivní ostřelování připraveni a soustředěni na silnici pod nimi. Netrvalo dlouho a objevila se kolona s nejméně sedmi sty parašutisty ze 3. divize Fallschmijager. Bouck nechal částečně kolonu přejet a v momentě, kdy se objevili první důstojníci nařídil začít palbu. První salva uvrhla překvapené Němce do naprostého zmatku, kdy se každý schoval jak uměl. Nacisté netušili, že po nich pálí je malá jednotka a vyslali směrem k americkým pozicím 150 mužů. Ti zaútočili, ale zakopaní Američané nepolevili a dál chladnokrevně zasypávali Němce palbou. Nikdo z útočníků se nedostal až k nim. Hned, jak se útočníci přeskupili, tak začala další vlna útoku. Tentokrát za podpory těžkých minometů a kulometů. I tento masivní útok Američané se štěstím odrazili a Němci se pomalu dostávali do časové tísně. Za jednotkami parašutistů už čekaly obrněné divize SS, které už nyní měli více než pětihodinový skluz proti původnímu plánu, který dochvilnost vyžadoval. Němci zaútočili na americké pozice ještě dvakrát i s podporou minometů, ale nepodařilo se jim Američany zlomit. Bouck věděl, že to takhle nepůjde do nekonečna a doufal, že když se ještě pár hodin udrží, pak se bude moci stáhnout se svými muži k vlastním liniím. Nakonec dokázalo 18 Bouckových mužů zdržet německý útok téměř o celý den, čímž umožnili spojencům se na útok dostatečně připravit. 

Za úsvitu došlo k poslednímu útoku, tentokrát ze stran skrze les. Ačkoliv o útoku Bouckovi muži věděli, neměli nejmenší šanci a prostředky, jak Němce tentokrát odrazit. Celá jednotka se vzdala a v návalu zuřivosti byli mále všichni okamžitě zastřeleni. Tentokrát němečtí důstojníci udrželi své muže na uzdě a vzali celou jednotku do zajetí. Je až neskutečné, že do této chvíle Bouck neztratil jediného muže. Padnu pouze dělostřelecký pozorovatel, který byl ale součástí podpory a nepatřil k Bouckovým mužům.

Američané bojovali nesmírně houževnatě, a tak se není co divit, že Němci byli přesvědčeni o daleko větším počtu Američanů zakopaných na hřebenu. Odmítali se pohnout kupředu neboť se obávali dalšího zničujícího útoku. Došlo to tak daleko, že sám velitel obrněné divize SS Joachim Peiper musel osobně projít hřeben a okolí, aby dokázal, že již žádné nebezpečí přepadu nehrozí. 

Celá Bouckova četa, včetně velitele, pak následně prožila velké útrapy při transportu do zajateckého tábora v Německu a následně i v něm. Postupně byli vězněni v táboře Stalag XIII-D v Norimberku a následně v táboře Stalag XIII-C v Hammelburgu, kde došlo k separaci důstojníků a ti byli posláni do tábora Oflag XIII-B. Když byli muži z Bouckovi jednotky konečně osvobozeni, byl samotný Bouck ve velmi špatném stavu. Vážil 52 kilogramů a měl hepatitidu. 

Po léčení v Remeši a v Paříži se Lyle Bouck konečně dostal zpátky domů do Sunset Hills v Missoury, kde pracoval jako chiropraktik. Neustále se snažil přesvědčit úřady o zásluhách všech jeho mužů. Jeho neuvěřitelný příběh zastavení obrovské přesily nepřátel pomocí malé čety se dostal na veřejnost až v roce 1981, kdy byl spolu se svými muži vyznamenán. Není bez zajímavosti, že Bouckova četa je dosud nejdekorovanější americká druhoválečná jednotka.

Lyle Bouck zemřel v 2. prosince 2016 ve věku 92 let.

Žádné štítky.