Bitva u Hodówa – Hrstka obránců proti tatarským hordám u polských Thermopyl

V 17. století čelila Evropa intenzivním nájezdům tatarských nepřátel, které vyvrcholily Velkou tureckou válkou vedenou Osmany a jejich vazalskými státy a evropskými protivníky v čele s Habsburky. V rámci tohoto konfliktu se Turkům mimo jiné postavil i král polsko-litevské unie Jan III. Sobieski, který si díky vítězství u Vídně vysloužil u Turků přezdívku Lev z Lechistanu. I přes katastrofální porážku se Osmané nevzdali a dál podnikali loupeživé výjezdy na evropská území s cílem získat co nejvíc lidských i hmotných zdrojů. Už o jedenáct let později měli krymští Tataři okusit nezdolnou odvahu a bojovnost Poláků navzdory ohromující přesile. Takzvané polské Thermopyly se odehrály kousek od ukrajinského Zborova ve vsi jménem Hodów.

Roku 1694 se v rámci krymského chanátu sjednotila obrovská jízdní armáda Tatarů, kteří vyrazili v létě toho roku směr západní Ukrajina. Jejich cílem bylo rabovat, pustošit a znásilňovat a pak se s uloupenou kořistí vrátit zpět na Krym. Jejich síla byla ohromující, neboť podle střízlivých odhadů vyjelo z Krymu na 40 000 Tatarů. Toto číslo zmiňuje i Jan III. Sobieski. I přes počáteční odhady polské strany, která odhadovala počet Turků na 80 000, byla síla turecké expanze drtivá a zničující. Zdálo se, že Tatary nic a nikdo v jejich řádění nemůže zastavit. I Poláky, kteří toho času vládli na Ukrajině, tato obrovská invaze překvapila. Král Jan III. Sobieski neměl dostatečně velkou armádu na přímou konfrontaci s Tatary, a tak povolal muže s nejbližších pevností, aby Turky zadrželi co možná nejdéle. Jednalo se o přibližně 400 mužů z nichž bylo stovka jízdních husarů a na tři stovky obrněných jezdců z pevností Okopy Świętej Trójcy a Szaniec Panny Marii. 

Vyslaní vojáci polsko-litevské unie narazili na postupující Tatary u vesnice Hodów kousek od Zborova a rovnou zahájili frontální útok. Tataři byli nepřipravení na útok takového rozsahu, a proto polští a litevští jezdci téměř beze ztrát provedli jízdní útok a eliminovali první stovky Tatarů. Polský velitel si byl však jasně vědom faktu, že až se Tataři vzpamatují ze šoku, tak by jeho bojovníky ve volném terénu s přehledem zmasakrovali. Proto ihned po prvním útoku se rychle stáhli do nedaleké vesnice Hodów, kde se spolu s vesničany důkladně opevnili a čekali na turecký protiútok. Ten přišel záhy i když samotným Turků chvíli trvalo, než se zmobilizovali z prvního nečekaného útoku. To obráncům stačilo, aby převrátili vozy a opevnili je dřevěnými ploty. První tatarský útok byl ve znamení salvy velkého množství šípů, které však opevněné obránce nikterak neohrozili. Hůř na tom byli polské koně, které jezdci neměli kam ukrýt, a tak zůstali u domů ve vesnici, kam dopadaly šípy.

Po prvním útoku byli Tataři nuceni zaútočit přímo na opevnění. tento způsob boje Tatarům zásadně nevyhovoval, neboť byli zvyklí pílit na velké vzdálenosti a útočit ze zálohy. Tady u vsi Hodów je čekal přímí boj a polští vojáci spolu s vesničany Tatarům zle zatápěli. Obránci používali proti Tatarům vše, co měli po ruce. Od palných zbraní a proslulých polských šavlí až po vidle a cepy vesničanů. Ženy hasili oheň ze zápalných šípů a ošetřovali zraněné. Po hodině neúspěšných pokusů vyslalo krymské velení lipské Tatary vyjednávat s Poláky, neboť ti uměli polsky. Za kapitulaci slibovali obráncům zachování života a volný odchod. Dočkali se však jen ledového mlčení, neboť polští a litevští vojáci nepřišli kapitulovat a velmi dobře si uvědomovali, že kapitulace znamená odsoudit okolní vesnice k zániku. Jediná odpověď, které se dočkali byla z úst polského velitele Konstantina Zaborowského, který na nabídky a výhrůžky Tatarů jen stroze prohlásil: „Pojďte si pro nás, jestli to dokážete“. 

Tatarům nezbývalo nic jiného, nežli útočit znovu a znovu. Dlouhých šest hodin se hordy nájezdníků snažili překonat polskou obranu, ale marně. Mezi obránci se nenašel nikdo, kdo by nebyl zraněn a minimálně stovka obránců byla zraněna natolik těžce, že byli ošetřováni v zázemí. Ačkoliv bylo Tatarů stále jako much, tak jejich bojová morálka rapidně klesala. Cílem nájezdu bylo loupit a ničit a nikomu se nechtělo zemřít kdesi uprostřed cizí země v podstatě pro nic. Po šesti hodinách odmítli dál útočit, a tak bylo rozhodnuto o ústupu do blízké vesnice jménem Kamenec Podolski. Tam chtěli velitelé hordy nabrat sílu, ale rozložená morálka vojska a zvěsti o blížící se velké polské armádě donutili krymské Tatary uznat porážku a vrátit se na Krym s nepořízenou.  

Na polské straně padlo kolem stovky obránců a na padesát vesničanů. Na turecké straně to bylo o poznání více. Prameny hovoří až do čtyřech tisících mrtvých Tatarů. Král se vesničanům odměnil odpuštěním daní a přispěl i na renovaci vesnice. Obránci z řad vojska byli taktéž štědře odměněni za svou statečnost. Pro vzpomínku na nerovný boj proti turecké přesile byl na místě rok po bitvě postaven pomník připomínající hrdinské vítězství malé skupiny obránců nad tatarskými hordami.

Žádné štítky.