Ne každý špion, natož nacistický, se může pochlubit spoluprací s Mossadem. Jak se to tomuto metr devadesát vysokému rakouskému potomkovi polských přistěhovalců do Vídně podařilo? Vyrůstal v rodině poměrně chudých poměrů, což přispělo k jeho odolnosti. Jakožto student techniky se vyznamenal šermířským umem – během desátého ze třinácti šermířských soubojů, kterých se zúčastnil, získal Schmiss, tedy jizvu na tváři značící jistou osobní prestiž. Po přidání se k Rakouské nacistické straně v roce 1931 patřil k rozumnějším členům SA, ostatně byl to on, kdo po Anschlussu zachránil rakouského presidenta Miklase před jistou kulkou.
Zúčastnil se bojů na východní frontě, kde měl mít za úkol zajištění budov, a tedy i informací, komunistické strany a NKVD, stejně jako zaplavení moskevské oblasti. Ani k jednomu nedošlo, protože se německé armádě nepodařilo Moskvu dobýt. Právě na východní frontě si vysloužil Železný kříž za chrabrost, když jej do zátylku trefil šrapnel z kaťuši. Hodil do sebe pár aspirinů, panáka tvrdého, obvázal si hlavu a šel zpátky do boje. Ne na dlouho, jelikož se jeho stav zhoršil až do té míry, kdy vyžadoval hospitalizaci ve Vídni. Ani tam ovšem nelenil. Začal zkoumat asymetrický způsob boje a možnosti partyzánské války, které jsou nám známější v provedení SAS nebo Commandos. Po svém zotavení se jal vytvořit a vést výcviková centra pro tento způsob vedení konfliktu, což vyústilo v operaci Francois, která skončila neúspěchem, protože jednotkám vysazeným v Íránu došlo zlato určené k podplácení místních rebelujících kmenů.
Jedním z jeho největších počinů však bylo osvobození zajatého Mussoliniho roku 1943. Osobně si jej k tomuto úkolu vybral Hitler. Únos se po několika neúspěšných pokusech následovaných duceho přesuny povedl v září, kdy byl Mussolini držen v hotelu Campo Imperatore. Operace Dub, jak je tento počin znám, si nevyžádala jediný výstřel. Zcela jistě pomohlo, že v kluzáku spolu se Skorzenym přiletěl i Ferdinando Soleti, který strážím přikázal, ať se vzdají, jinak budou čelit nařčení ze zrady a bude je tedy čekat poprava. S Mussolinim se nejprve vydal do Říma, později Berlína, kde byl přivítán jako naprostý hrdina. Samotné operaci ovšem velel von Berlepsch a Mors, ale veškerý kredit byl přidělen právě Skorzenymu, zejména z důvodu jeho charismatu, které se hodilo pro potřeby propagandy, což mu vyneslo Rytířský kříž Železného kříže.
I napadlo vedení Třetí říše, že voják takových kvalit by mohl unést nepřátelského vůdce. Vyslali jej proto do Jugoslávie zajmout Tita. Původně měl Drvarské operaci velet on, ale po zjištění situace v Záhřebu, kde se dozvěděl, že němečtí vojáci si pustili pusu na špacír, chtěl celou akci odvolat. I přesto se tento pokus o odstranění Tita odehrál, avšak neúspěšně. Vojáci přistáli na otevřené pláni, kde byli promptně postřílení Titovo ochrankou. Druhá vlna parašutistů minula cíl, a než do něj dorazili, byl Jugoslávský vůdce dávno pryč, na rozdíl od jeho partyzánů, kteří německé vojáky snadno porazili.
Ve chvíli, kdy se zdálo, že by maďarský regent Horthy kapituloval Rudé armádě, byl Skorzeny vyslán na operaci Pancéřová pěst, během které unesl Horthyho syna, a otce tak přinutil abdikovat. Moci se chopil diktátor Ferenc Szálasi, který v bojích pokračoval až do hořkého konce. Zřejmě posledním velkým počinem mistra špiona v německých službách bylo vyslání dvou tuctů anglicky hovořících Němců za ardenskou oblast, aby prováděli záškodnickou činnost. Dokonce se začalo proslýchat, že si Otto jede do Paříže pro Eisenhowera, který vydal na Skorzenyho zatykač ve všech Spojenci kontrolovaných územích. Osmnáct jeho mužů bylo popraveno za špionáž – již jen nošení cizí uniformy byl a je vojenský zločin, čímž se dostáváme k poválečným soudům. Nakonec byl během řízení v Dachau zproštěn viny zejména proto, aby nevyplynulo na povrch, že Spojenci porušovali pravidla válečného konfliktu prakticky identicky. Uniformy přišly na přetřes ještě jednou, když mu skupinka bývalých důstojníků SS přišla pomoci s útěkem z vězení v Darmstadtu v převlečení za americkou Vojenskou policii. Během ukrývání se na bavorském statku se stal součástí Gehlenovy organizace, která pomáhala nacistům zejména v útěku do zahraničí. Poté, co byl spatřen a vyfotografován v Paříži roku 1950, utekl do Madridu, kde založil menší firmu, která kryla činnost ODESSY. Velmi výrazně se angažoval v Egyptě, kde roku 1952 převzal moc generál Naguib. Na rozkaz pro CIA pracujícího německého generála Gehlena se stal Naguibovým poradcem, angažoval se ostatně i v Jižní Americe, kde zastával podobnou pozici u Peróna.
Spolu s dalšími bývalými členy SS trénoval egyptskou armádu v guerrillových dovednostech, které tolik let piloval. Jedním z palestinských vojáků-partyzánů, které trénoval, byl i Jásir Arafat. Vzhledem k povaze jeho působení byl kontaktován Mossadem, aby donášel na německé vědce, kteří pracovali pro Egypt. Souhlasil pod podmínkou, že bude vyškrtnut z Wisenthalova seznamu nacistických zločinců. Byl mu sice předložen padělek tohoto potvrzení, protože sám Wiesenthal to kategoricky odmítl, ale spolupráce navázána byla, což vyústilo v jeho přesun do Izraele, kde se setkal se šéfem Mossadu Isserem Harelem. O intenzitě této spolupráce svědčí zejména to, že roku 1962 byl kontaktován jedním z německo-egyptských vědců, Heinzem Krugem, který po něm chtěl ochranu pro sebe a další raketové inženýry před Izraelci. Otto Skorzeny jej odvedl do lesa za Mnichovem, kde se setkali, a zastřelil ho. O osm let později mu byla objevena rakovina v páteři. Po operaci ochrnul od pasu dolů, ale zapřísáhl se, že bude chodit, což se mu po půl roce podařilo. Nakonec zemřel roku 1975 na rakovinu plic. Dostalo se mu katolického pohřbu v Madridu, ale krátce na to byl zpopelněn a převezen do rodinného hrobu ve Vídni.
Žádné štítky.
