Oskar Dirlewanger – tvář nacistického sadismu

Ne každý voják, jakkoli dekorovaný, je hrdina. Stává se, že muž, který je během války nedocenitelný, našel by své místo v dobách míru tak akorát v žaláři. Budiž takovou připomínkou Oskar Dirlewanger. Během První světové války se tento důstojník u pěchoty vyznamenal Železným křížem a byl šestkrát raněn. Nicméně po skončení války se projevily jeho sklony k alkoholismu, násilnictví a duševní nepříčetnosti. Prostě ideální kandidát pro Freikorps a později SS. Navzdory studijnímu úspěchu – stal se politologem – byl považován za příliš agresivního maniaka i pro potřeby NSDAP, tudíž byl vyloučen, přišel o všechny pocty i titul. Jeho zločinecká kariéra zašla dokonce dost daleko na to, aby byl poslán do koncentračního tábora Welzheim. Když však bylo třeba podpořit Frankisty ve Španělku, dostal se z vězení ven na přímluvu Gottloba Bergera, osobního přítele H. Himmlera. Byl opět zraněn a za své působení v legii Condor mu byly všechny pocty vráceny, nadto v rámci NSDAP povýšil.

Během počátku Druhé světové války vstoupil v hodnosti Obersturmführera do Waffen-SS, kde velel Sonderkommandu složeného převážně z pytláků, kteří byli skvěle připraveni na boj proti partyzánům. Později se však, s růstem počtu vojáků pod jeho vedením rozrůstal i okruh vyvrhelů, doslovných magorů a kriminálníků, kteří se do řad jeho jednotek rekrutovali. Jejich prvním úkolem bylo zajištění pořádku v Polsku, kde velel v pracovním táboře Stary Dzików způsobem natolik otřesným, že jej soudce SS G.K. Morgen vyšetřoval pro ohavnost teroru, který způsoboval místním obyvatelům i vězňům. Byl to právě tento mužík s vizáží vykuleného skřeta, a podle tehdy platných představ Němců o estetice naprostého untermensche, kdo způsobil vznik fámy o výrobě mýdla z těl vězňů. Vedení SS si jeho působení pochopitelně pochvalovalo. Jednoho krásného dne roku 1942 však překročil hranice příčetnosti, když rozčílil svým jednáním svého nadřízeného obergruppenführera Krügera. Proto skončil on i se svou partou sadistických mordýřů v Bělorusku, kde měli zasahovat proti oněm zmíněným partyzánům. Jejich oblíbenou formou „pacifikace“ obyvatelstva bylo nahnání lidí do stodoly a její zapálení. Kdo se pokusil utéct, byl zastřelen. S poměrně malou skupinkou o velikosti regimentu byl schopný vyhladit něco mezi 30 a 120 tisíci civilisty.

Se změnou východní fronty a úprkem německé armády směrem do Fatherlandu, byl pověřen rozšířením své jednotky na brigádu o cca 4000 hrdlořezech. Vzhledem k jejich přechozím „úspěchům“ při zajišťování civilů, byli právě oni pověření potlačením Varšavského povstání. Během dvou dnů povraždili 40 000 lidí. Zatímco by člověk pochopil kdejakou násilnost na partyzánech jakožto neuniformovaných kombatantech, na které se nevztahují zákony, masakry ve Wole (varšavské čtvrti), kde právě tento psychopat nechal vypálit do základů tři nemocnice i s pacienty, jde zcela mimo lidskou morálku a rozum. O hrůzách, které páchali i na kojencích zde psát nebudu. Místo provazu jej čekalo další povýšení, tentokrát na oberführera (hodnost někde mezi plukovníkem a generálem), a pocta ve formě Rytířského kříže Železného kříže. Okamžitě byl převelen k potlačení Slovenského národního povstání, avšak zanedlouho byl ji podvanácté zraněn a odvelen do týlu.

V roce 1945 byl nalezen ve srubu, když se vydával za civilistu, načež byl zatčen. Jeho osud je nejednoznačný. Tvrdilo se sice, že se měl připojit k Cizinecké legii, ale patnáct let po válce bylo jeho tělo exhumováno a ověřeno. Zdá se tedy, že zemřel v zajetí, nejspíš rukou bachařů, kteří se mohli snadno dozvědět o naprostých ohavnostech a zločinech proti lidskosti, kterých se tato zrůda dopustila.

Žádné štítky.