Julius II. – papež válečník

Narozen roku 1443 se jménem Giuliano della Rovere do zchudlé šlechtické rodiny, zapsal se pozdější papež Julius II do dějin jako papež-válečník, zároveň však jako mecenáš umění, který nechal přestavět baziliku sv. Petra. Nejen to – byl patronem Michelangela, Rafaela a dalších významných umělců té doby. Byl to právě on, kdo nechal vyzdobit Sixtinskou kapli. O jeho sklonech k válečnictví však nejlépe vypovídá založení švýcarské gardy.

Když byl jeho strýc roku 1471 zvolen papežem (Sixtus IV.), stal se Giuliano okamžitě kardinálem v dobrém duchu dobového nepotismu. O tři roky později vedl válečnou výpravu do Umbrie, kde s 3500 muži měl oblehnout Citta di Castello, ale naneštěstí někteří vojáci dezertovali. Musel proto požádat o podporu Řím, který mu vyhověl, což vedlo k tomu, že byl ono město schopen dobýt, a jako hrdina se vrátit. Po smrti svého strýce musel z Říma utéct, jelikož si znepřátelili nové vládce, ale 1503 využil svých prostředků finančních i politických k tomu, aby se nechal zvolit jako papež. A zde se rodí jeho pověst.

Při obléhání Mirandoly se nechal přivést do předních linií. Nadával svým generálům, osobně vedl vojenské operace a kontroloval morálku mužstva. Když město stále odolávalo, začal hrozit drancováním. Sice začali i jeho vojáci pochybovat o morálních hodnotách papeže, ale jako vojevůdce jej respektovali – ostatně během kanonády zůstal bez mrknutí oka s nimi. Po pádu Mirandoly nechal všechny zabavené peníze rozdat vojákům a vydal rozkaz, aby všichni Francouzští vojáci byli pobiti – ti už se naštěstí ve městě nenacházeli.

Jakožto silný mocenský papež se rozhodl „vyčistit dům“ po svém předchůdci – Piccolominim, který zcela zruinoval Papežský stát. Byl velmi asertivní, jak patrno již z jeho kardinálského působení. Ostatně jméno Julius si nevybral náhodu. Jeho cílem bylo obnovit moc Říma, a tak si zcela uvědomoval, že Julius I. i jejich společný předchůdce – Caesar, byli nevybíravými válečníky.  Jeho připodobňování se k císařům starověku vedlo mimo jiné k touze přeměnit Řím v centrum moci v Evropě. Odtud pramení jeho mecenášství. Nešlo mu o osobní slávu, ale o obnovu odkazu slavného Říma. Podařilo se mi vytvořit v té době největší sbírku starožitností v Evropě.

Kromě Mirandoly vedl další výpady, které měly upevnit pozici Papežské stolice na italském poloostrově. Na podzim roku 1508 dobyl Boloňu a Perugii, jen aby se o půl roku později spojil s francouzským králem Louisem XII., římským císařem Maximiliánem I. a králem španělským Ferdinandem II. v boji proti Benátkám, což dopadlo mimořádně úspěšně – obnovil Papežský stát. Spojenci však jsou dočasní, na rozdíl od státních zájmů. Roku 1510 při tažení proti Francouzům onemocněl. Zařekl se však, že si nechá narůst plnovous, dokud je nevyžene z Itálie. Tento krok byl velmi revoluční sám o sobě, protože nošení vousů patřilo do byzantského ritu, Židům a muslimům – pro katolíky se nehodilo něco takového mít na obličeji. Francouzská koruna se pokusila jej sesadit pomocí spřátelených kardinálů, ale tento pokus o vyvolání dalšího schismatu přišel vniveč. Julius II svolal Pátý lateránský koncil, kde svoje postavení upevnil, načež se spojil s Benátčany a Ferdinandem II, aby vyhnal Francouze. Tato aliance sice selhala, ale když do severoitalských měst vpadli švýcarští žoldnéři, místo se proti francouzským okupantům vzbouřili a vyhnali je. Piacenza a Parma se tak přidaly k papežským státům a z Julia II. se stal papež, který pomohl vytvořit italské národní povědomí a hrdost, třebaže spíše mečem a uměním nežli zbožností.

Žádné štítky.