Roza Šaninová – nádherný sovětský anděl se smrtící muškou

V rámci sovětské válečné propagandy vycvičila sovětská Rudá armáda na dva tisíce odstřelovaček, aby ukázala nepříteli soudržnost a odhodlanost sovětského národa. I když se velení často obávalo, že ženy na frontě budou rozptylovat vojáky, ale ve většině případů se tak nestalo díky naprostému bojovému zaujetí těchto válečnic. Jedna z nejnebezpečnějších a zároveň nejkrásnějších sovětských odstřelovaček se jmenovala Roza Jegorovna Šaninová.

Roza se narodila do chudé rodiny 3. dubna 1924 ve vesnici Edma nacházející se v severní Archangelské oblasti Ruska. Rodinné poměry byly těžké a malá Roza pomáhala doma s výchovou svých pěti bratrů a jedné sestry. Mimo vlastní sourozence se rodina starala ještě o tři sirotky. Po absolvování střední školy v Berezniku se Roza rozhodla studovat v Archangelsku, kde v roce 1938 vstoupila do místního komsomolu. Díky zpoplatnění vysokých škol musela Roza studium přerušit a dokončila jej až díky práci učitelky v mateřské škole v roce 1942.

Roza vstoupila do armády poté, co byl na frontě zabit její bratr a její kroky mířily přímo do nově otevřené školy pro odstřelovače. Její schopnosti nezůstaly bez povšimnutí, neboť vykazovala velkou míru přesných zásahů na velké vzdálenosti. Mezi její dovednosti se řadila i takzvaná dvojčata, kdy dokázala trefit dva cíle těsně za sebou. Na začátku roku 1944 složila úspěšně odstřelovačské zkoušky a byla zařazena ke 184. střelecké divizi, se kterou se již 5. dubna téhož roku zapojila do bojů. Hned první den po příjezdu na frontu si připsala smrtící zásah a v této činnosti se nadále zdokonalovala. Její puška Mosin-Nagant se každý den plnila pomyslnými zářezy na pažbě a svou neohrožeností a bojovým nasazením neustále překvapovala své velitele. Její vybavení bylo lehké ale naprosto funkční. Vždy nesla kromě pušky ještě munic, obvazy, lopatu a nezbytné dva granáty, které ji měli uchránit od případného zajetí a sním spojeného utrpení.

Stejně jako se ženy nesměly zúčastňovat hromadných útoků v předních liniích, nesměly si vést ani deníky, které by nepřítel v případě zajetí mohl snadno využít. Roza to však ignorovala a svůj osobní deník si vedla. Díky němu máme alespoň částečný vhled do komplikované osobnosti této statečné a nemilosrdné odstřelovačky. Ze zápisů se dá vyčíst její náladovost a další projevy bipolární poruchy, kterou pravděpodobně trpěla. Avšak ani tato nemoc jí nezastavila v působení citelných ztrát v řadách nepřítele.

Nebojácnost, se kterou se vrhala do bojů jí vysloužil přezdívku „neviděná hrůza východního Pruska“. Její definicí štěstí byl boj za druhé a nikdy se nechtěla nechat stáhnout do týlu. Když ještě padl její milenec Michail Panarin, tak se zcela ponořila do boje. Neuposlechla výzvu ke stažení a účastnila se bojů o Vilnius. Jako poslední zápis v jejím deníku byl postesknutí, že brzy zemře, neboť z jejího pluku už téměř nikdo nezůstal. Smrt si ji našla v podobě dělostřeleckého granátu 28. ledna 1945, když se snažila ochránit dělostřeleckého důstojníka. Roza Šaninová tak zemřela ve svých necelých jednadvaceti letech a svůj účet zabitých německých vojáků uzavřela na čísle 59 potvrzených zásahů. Po válce bylo po Roze pojmenováno mnoho ulic a svůj pomník má ve městě Yedma.

Žádné štítky.