Na sklonku 19. století se v odlehlém afghánském regionu Tirah na území Britské Indie odehrála bitva, která potvrdila nezdolnou odvahu sikhských vojáků patřících k britské armádě. Pud sebezáchovy byl u posádky pevnosti Saragarhi hluboce zastíněn smyslem pro povinnost, která je vázala k britské armádě a zároveň hluboký smysl pro čest, který jim velel bojovat do posledního muže. Muži z 36. sikhského regimentu svou povinnost splnili za cenu nejvyšší.
V regionu Tirah na samých hranicích dnešního Pákistánu a Afghánistánu se nacházely tři strategické pevnosti. Fort Gulistan a Fort Lockhart neměli mezi sebou vizuální kontakt, aby se mohli dorozumívat pomocí heliografu, a tak byla mezi ně postavena ještě pevnost Saragarhi, která zprostředkovávala komunikaci. V roce 1897 se posádka pevnosti skládala z pouhých 21 členů 36. sikhského regimentu. V tomto neklidném regionu byly rebelie domorodých Paštunů téměř na denním pořádku. Dne 12. září 1897 vyrazilo směr Saragarhi na deset tisíc bojovníků z paštunských kmenů Orakzai a Afridi. Jejich cílem bylo dobýt Saragarhi a odříznout tak dvě velké pevnosti od sebe.
Kolem deváté hodiny ranní se na deset tisíc Paštunů vydá zaútočit na pevnost Saragarhi bráněnou jen 21 vojáky pod velením Havildara Ishara Singha. Okamžitě je signalizována pomocí heliografu do Fort Lockhart plukovníku Haughtonovi zpráva o naléhavosti situace. Ačkoliv se plukovník Haughton snažil okamžitě zmobilizovat posily, bylo od začátku jasné, že nestačí dorazit včas. Tuto informaci také promptně sdělil do Saragarhi. Velitel Havildar Ishar Singh seznámil své muže se situací a rozhodli se bránit pevnost do posledního muže. Chtěli tímto činem zdržet útočící Paštuny natolik, aby se posádky v pevnostech Fort Gulistan a Fort Lockhart stihly připravit.
Nedlouho poté zaútočili paštunské kmeny plnou silou na pevnost. Paštunská taktika nebyla nikterak složitá, neboť si byly jisti svou drtivou převahou, a tak šli přímo na zteč. Sikhové začali pálit do nepřátel, když se přiblížili na 250 metrů a způsobovali jim velké ztráty. I přes neustávající útok Sikhové stačili ještě signalizovat do Fort Lohart svoji situaci, která se stávala každou minutou kritičtější. Afghánci uskutečnili dva marné pokusy prorazit bránu pevnosti a zkusili Sikhy obměkčit příslibem záchrany životů, když jim pevnost vydají. Pro Sikhy je něco takového nemyslitelné, a tak se vůdcům Paštunů vysmějí a pokračují dál v zarputilé obraně. Po více než třech hodinách urputného boje se Singhové stáhli do hlavní budovy. Jejich ztráty byly drtivé. Velitel Havildar Ishar Singh byl těžce raněn, když hájil ústup a dalších dvanáct vojáků bylo zabito. Zdá se až paradoxní, že v situaci, kdy Afghánci prorazili i do hlavní budovy požádal signalizátor heliografu Sepoy Gurumukh Singh o povolení přístroj opustit a věnovat se obraně. Nicméně povolení dostal a než byl poražen vzal s sebou na dvacet Paštunů. Afghánci nakonec museli signalizační boudu podpálit, aby jej přemohli. Před svou smrtí prý neustále opakoval válečný pokřik Singlů „Bole So Nihal, Sat Sri Akal!“ což v překladu znamená „Navždy bude požehnán ten, kdo řekne že v Bohu je pravda“.
Díky oběti obránců Saragarhi se postup Paštunů natolik zpomalil, že posily z Fort Lockhart dorazili už druhý den a s kmeny si poradili a pevnostní bod získali zpět do svého držení. Během sedmihodinového boje zahynulo všech jednadvacet příslušníků 36. sikhského regimentu a na 600 paštunských útočníků. Všichni obránci byli posmrtně vyznamenáni nejvyšším indickým vojenským vyznamenáním a indická armáda slaví 12. září jako Den Saragarhi.
Kam dále?
Meč, dudy a šípy – Středověké zbraně v rukou příslušníka Commandos
Eli Kohen – První agent, který položil život za novodobý Izrael – 1. část
Entebbe – neuvěřitelná záchrana židovských rukojmí na ugandském letišti – 1 část
Witold Pilecki – Dobrovolník z Osvětimi zavražděný komunisty – 1. část
Hradčanský Domeček – poetické místo plné komunistické zvůle
Aba Kovner a Nakam – židovští mstitelé plánovali největší pomstu za holocaust v dějinách – část 1.