V případě svěcení zbraní v pravoslaví panují značné neshody, které ústní v drsné teologické spory. Jak je možné, aby kněz světil zbraně, které jsou určené zcela jasně k zabíjení, když Desatero praví: „Nezabiješ“? Odpověď lze nalézt v Žalmu 35, kde je psáno: „Suď, Hospodine, ty, kdo mě soudí; bojuj proti těm, kdo se mnou bojují. Vezmi svou pavézu a svůj štít, na pomoc povstaň mi! Vytáhni oštěp a kopí proti těm, kdo táhnou proti mně. Řekni mi: „Já jsem tvůj zachránce!“ Ať jsou zahanbeni, ať se stydí ti, kdo mě chtějí o život připravit! Ať jsou zpět zahnáni, ať se hanbí ti, kdo vymýšlejí, jak mi uškodit!“ Teologicky je tedy ospravedlnitelné, aby křesťan šel do války, jestliže brání své bližní a svoji víru před nepřáteli. Kněz však má jiné poslání. Má se modlit za hříšníky, žehnat jejich duším a duchovně je provázet „po trnitý cestě hříchu“, jak by řekl nejskvělejší z kněží – Otto Katz. Nemysleme si však, že pokud je válka spravedlivá, nepáchá posvěcená strana zlo. Zejména v pravoslaví je totiž válka vždy hříšná až do morku kostí. To ale není samo o sobě důvodem, proč nepožehnat zbrani, pokud je tato nástrojem spravedlnosti, pokud má sloužit k obraně chudých a vdov. Jaká je realita, nechám na posouzení váženému čtenáři. Ostatně zvyk žehnání zbraní je pevně zakořeněný v představách mužů, vojáků i lidu civilního. Vzpomeňme na meč ve tvaru kříže, kterak jej kaplan světí, aby setnul hlavy Saracénů. A co teprve fantasy, kde kladiva na čarodějnice svítí výhružně brčálovou!
Faktem zůstává, že ruská ortodoxní církev se velmi úzce propletla se státní mocí a vojenskými strukturami. Rozšiřuje svůj vliv na domácí i zahraniční politiku a stvrzuje velmi asertivní politiku Kremlu. Toto téma je mediálně velmi vděčné. Může poukazovat na to, jak jde církev s dobou, stejně jako na pokrytectví klerikálů. Povětšinou se však jedná o prostou bohoslužbu za vojáky, jako lidi, kteří jdou na smrt. V tomto případě není pochybností o tom, že by se za vojáky měli kněží modlit. Přinejmenším v západních ritech je zcela nemyslitelné, aby kněží oficiálně, z popudu církve, světili přímo zbraně (jednou z mála výjimek budiž Polsko, ale o tom možná někdy jindy). Naopak orodují za duše těch, kteří dle listu Římanům čísla 13 musejí sloužit moci ve státě, kde žijí, třebaže by raději do války nešli. V případě pravoslaví je situace mírně odlišná. Nejen, že zbraně jsou svěceny někdy jako na běžícím páse, ale je to sotva rok, kdy ruská ortodoxní církev vydala usnesení, že odmítá žehnat jaderným zbraním. Postoj mnoha biskupů však šel dál a žádal, aby se nové usnesení týkalo všech zbraní. Jak tento apel dopadne zůstává ve hvězdách. Tradice je tradice.
Žádné štítky.
